Vybrané myšlenky z knihy „Čtyři dohody" od Dona Miguela Ruize: Kapitola 1: Ochočování a sen planety - To co nyní vidíte je jenom představa reality vytvořená vaší myslí, která vám byla předána prostřednictvím vašich smyslů. Čtete tento text a vaše oči vám předávají informaci o jeho obsahu. V tomto procesu je ale mnoho chyb a nepřesností a proto je často zahrnován do širšího pojmu „snění reality". Toto snění je hlavní funkcí mysli a mysl takto sní 24 hodin denně. Sní když jste vzbuzení i když spíte. Skutečná realita je ale jiná. - Ti, co žili před námi, vytvořili kolektivní představu o realitě, které se říká „velký vnější sen" nebo jenom „sen planety". Tento „sen planety" je souhrnem miliard osobních představ (snů) jednotlivých lidí, které společně obsahují všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, náboženství, kulturu a způsoby jimiž se projevuje, tedy její vlády, školy, události, svátky a vše ostatní, co jí týká. - Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se na to, co chceme vnímat. Dokážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme přesunout cokoliv do popředí své mysli. Když jsme malé děti, dospělí kolem nás upoutají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace a tak se učíme všemu, co známe. - Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý popis, každé slovo ve všech jazycích je záležitostí dohody. Když řekneme „dům", toto slovo je dohodou, které všichni rozumíme. - To, že mluvíme svým mateřským jazykem nebyla naše volba. Nevybrali jsme si ani společnost, do které jste se narodili, to všechno už tu bylo před vámi. Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám o realitě předávali lidé kolem nás. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou a tak systém kontroluje vytváření představy (snu) o realitě každého jedince. Tomu se říká výchova, neboli výstižněji „ochočování lidí". - Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domácí zvířata: pomocí trestů a odměn. Jako malé děti, když porušujeme pravidla, jsme trestáni, když se jimi řídíme, jsme odměňováni a to mnohokrát každý den našeho dětství. - Odměnou za poslušnost nám je pozornost lidí kolem nás. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jenom abychom se zavděčili jiným. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů a představ rodičů, společnosti a systému. Teprve až když jsme dostatečně staří, někdy řekneme „ne" a vzbouříme se. - V naší mysli je cosi, co stále hodnotí každého a vše kolem nás, můžeme to nazývat například Vnitřní Soudce. Ten také neustále soudí nás a pokaždé když děláme něco proti naučeným pravidlům systému, řekne nám, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života. - Existuje také jiná naše část, skrze kterou přijímáme tyto rozsudky, a kterou můžeme nazvat Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku" a Velký Soudce s tím souhlasí a říká nám „Ano, nejsi dost dobrý". - Souhrn pravidel systému, podle kterých nás náš vnitrní Soudce soudí můžeme nazvat „Kniha zákonů". Problém je ten, že celých 95% těchto zákonů a pravidel, uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme. Proto je naše každodenní existence většinou hroznou noční můrou, ale my máme sílu a prostředky to změnit. A o tom je tato kniha. - Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, se společností, s partnerem, s dětmi, ale nejdůležitější jsou ty, které jsme uzavřeli sami se sebou. V těchto dohodách definujeme, kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Výsledkem je to, čemu říkáme naše osobnost. V těchto dohodách říkáme: „Toto jsem já. V toto věřím. Tohle můžu dělat a to ne. Tohle je skutečnost a tamto je fantazie, tohle je možné a tohle už ne." - Jedna taková dohoda by nebyla problémem, ale my sami se sebou uzavíráme mnoho takových dohod, které vedou k našemu utrpení a neštěstí. Chceme-li žít v radosti a naplnění života, musíme nalézt odvahu rozbít tyto dohody, protože jsou založeny na strachu a berou nám sílu. Můžeme nahradit špatné dohody dobrými. Kapitola 2: První dohoda – „Nehřešte slovem" - Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla, je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Je to nejmocnější lidský nástroj, ale stejně jako meč má dvě ostří, dokáže naše slovo vytvořit ten nejkrásnější se, nebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zlé slovo, které dělá lidem ze života peklo. Druhým ostřím je dobré slovo, jejímž prostřednictvím můžeme vytvářet krásu, lásku a nebe na zemi. - Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semínka, tedy slova. Tato semínka jsou názory, ideje a pojmy. Zasejete semínko, myšlenku, a ono roste. Problém lidské mysli je ale v tom, že je až příliš úrodná pro semínka strachu. - Každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem můžeme buď někoho zaklít, nebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Příklad: spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo, řeknu mu: „Dnes vypadáš nějak špatně, nemáš rakovinu?" Jestliže se s touto myšlenkou ztotožní, do roka jí dostane. Taková je síla slova. Na druhé straně je možné dobrým slovem zlomit i velmi silná zlá kouzla. - Pojďme si definovat další pojem, a to je „hřích". Tento výraz má z historie bohužel silný náboženský nádech, ale ve skutečnosti můžeme říct, že hřích je všechno, čím se proviníme sami proti sobě. Na druhé straně nehřešit, znamená nejít sám proti sobě. Když jsme bez hříchu, přebíráme odpovědnost za své činy, ale nesoudíme se ani neobviňujeme. Hřích tedy začíná tím, že sami sebe odmítáme. - Uzavřeme-li sami s sebou dohodu, že nebudeme používat slovo sami proti sobě ani proti jiným, bude z nás vycházet pravda a zbavíme se všeho emocionálního jedu, který v nás byl. Pravda je tedy nejdůležitější částí toho, abychom nehřešili slovem. - Oproti tomu pomluva je černou magií v té nejhorší podobě, protože je čistým jedem. Přirovnáme-li lidskou mysl k počítači, lez pokládat pomluvu za počítačový virus. Léta nás pomlouvali a začarovávali pomocí slov jiní lidé, ale totéž jsme dělali i sami sobě tím, jak jsme sami sobě říkali „No tedy! Jsem pěkně tlustej a ošklivej. Stárnu a padají mi vlasy. Jsem hloupej, nikdy nic nepochopím. Nikdy nebudu dost dobrej". Ale to musí přestat. - Proto je tu první dohoda „nehřešme slovem". Užívejme slovo správným způsobem a začněme sami se sebou. Řekněme si, jak jsme báječní, jak moc se máme ve skutečnosti rádi. Použijme slovo, abychom rozbili ony nepatrné dohody, které nám působí utrpení každý den. Peklo si děláme sami v sobě. Pokud to zastavíme pomocí této dohody, můžeme mít sami v sobě ráj. Kapitola 3 – Druhá dohoda – „Neberte si nic osobně" - Další tři dohody se rodí z té první. Druhá zní: „Neberte si nic osobně". Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Například, když někoho potkám na ulici a řeknu „Hele ty jsi ale blbej!" aniž bych ho znal, není to o něm, ale o mě. Jestliže si to vezme osobně, pak snadno uvěří že je skutečně blbec. - Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile ale souhlasíme, prostupuje nás jed a jsme v pasti našeho osobního pekla. To co nás do ní dostalo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost, neboli ego je zásadní chyba, protože vychází z domněnky, že všechno se týká nás. Ale to není pravda, protože nic, co jiní lidé dělají nedělají kvůli nám, dělají to jen kvůli sobě. - Když nám tedy někdo řekne „Hele zdá se mi, že jsi přibral", neberme to osobně, protože je pravdou, že se ten člověk ve skutečnosti zabývá svými vlastními subjektivními názory a pocity. Pokouší se nám poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám ten jed dostane a stane se naším. - Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného udělám velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. - V průběhu vašeho života si v mysli vytváříte vlastně film o vašem životě. V tomhle filmu jste vy režiséři, producenti i hlavní herci nebo herečky. Všichni ostatní jsou jenom ve vedlejších rolích. Je to váš film, váš život. A způsob jak vidíte, prožíváte tento film, odpovídá dohodám, které jste sami se sebou uzavřeli. - Ať už lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, až nám to jiní lidé řeknou. Neberme nic osobně. Až si s z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí a časem zmizí i náš smutek. - Napišme si tuto dohodu (a také ostatní tři) na papír a ten připevněme magnetem na ledničku, aby nám neustále připomínal: „Neber si nic osobně". Budeme-li tuto dohodu dodržovat, můžeme cestovat po celém světě s otevřeným srdcem a nikdo a nic nám neublíží. Můžeme říct „Miluji tě" beze strachu, že se nám vysmějí nebo nás odmítnou. Můžeme požádat o cokoliv, co potřebujeme. Můžeme říkat ano či ne – cokoliv si vybereme, bez viny nebo sebeodsuzování. Kapitola 4 – Třetí dohoda „Nevytvářejte si žádné domněnky" - Máme sklon vytvářet si o všem domněnky. Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. Vytváříme si domněnky o tom, co jiní lidé říkají nebo dělají, bereme to osobně, a pak je obviňujeme. Veškerý smutek a dramata našeho života mají kořeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně. - Domněnkami, které bereme osobně, vytváříme spoustu emocionálního jedu, protože obvykle naše domněnky začneme šířit. Pokud nevíme, vždy je lepší klást otázky než si vytvářet domněnky, protože domněnky nás předurčují k utrpení. - Způsob, kterým se můžeme vyvarovat vytváření domněnek, je tedy klást otázky. Ujistěme se, že komunikace je jasná. Pokud nerozumíme, zeptejme se. Mějme odvahu klást otázky, dokud nám nebude vše jasné. Jakmile uslyšíme odpověď, nebudeme nuceni vytvářet si domněnky, protože budeme znát pravdu. - Základní otázka našeho života je, jestli ten o koho máme zájem, nás miluje. Zeptejme se tedy. Lásku nemusíme ospravedlňovat, buď tady je nebo není. Opravdová láska přijímá jiné lidi takové, jací jsou, aniž by se je pokoušela změnit. Nikdo se nezmění kvůli naší lásce a pokud se změní, tak jenom kvůli sobě. - To co je zapotřebí je čin. U této dohody je činem otázka, takže se ptejme bez omezení a časem nám vznikne nový dobrý návyk, a ptaní se stane naší druhou přirozeností. Tato a ostatní dohody nás vedou k změně našich představ o nás samých a světě kolem nás a pokud změníme tento náš sen, dojde v našich životech k zázraku. To je cesta k osobní svobodě. Kapitola 5 – Čtvrtá dohoda – „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete" - Existuje ještě poslední dohoda, která umožní ostatním třem, aby se staly hluboce zakořeněným návykem. Čtvrtá dohoda je o vykonávání prvních tří: „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete". - Nezávisle na okolnostech se snažme vždy dělat to, co právě děláme, nejlépe jak to dovedeme – ne více a ne méně. Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie a výsledek nebude moc dobrý. Když budeme dělat méně, než jak nejlépe dovedeme, budeme frustrovaní, budeme se obviňovat a litovat. - Budeme-li se držet této dohody, prožijeme intenzivní aktivní život, budeme výkonní, budeme se sami k sobě dobře chovat, protože budeme odevzdávat své rodině a své komunitě to nejlepší. To, co nás učiní skutečně šťastnými jsou činy. Dělat vše co nejlépe znamená být aktivní, ale ne kvůli odměně, ale proto, že to tak máme rádi. - Lidé například chodí každý den do práce s myšlenkou na odměnu, tedy peníze, které za ni dostanou. Celý týden pracují, trpí prací, trpí svou činností a to vše proto, že se chybně domnívají, že musí dělat to, co je nebaví. Ale ve skutečnosti nikdo nemusí být korporátní otrok a takové každodenní neštěstí je dlouhodobě neudržitelné. Vše je o volbě jedince. Volba dělat to, co mě baví je často vykročením do prázdna, rizikem, ale stojí za to se alespoň o tuto změnu pokusit. - Pokud budeme dělat naše aktivity pro radost, zjistíme že také jejich výsledky jsou lepší než když je provádíme s myšlenkou na odměnu. Máme-li rádi to, co děláme, děláme-li svou činnost nejlépe jak dovedeme, tak si skutečně užíváme života, nenudíme se, necítíme frustraci. - Nepotřebujeme nic vědět nebo něco dokazovat. Stačí být, riskovat a těšit se ze života, to je vše, na čem záleží. Řekněme ne, když se nám to chce říct a řekněme ano, když se nám chce říct ano. Máme právo být sami sebou. - Budeme-li dodržovat tyto čtyři dohody, přestaneme žít ve svém osobním pekle. Jestliže nebudeme hřešit slovem, brát si všechno osobně a vytvářet domněnky a jestliže budeme dělat vše jak nejlépe to dovedeme, pak budeme mít krásný život. Budeme ho mít stoprocentně pod kontrolou. Ještě dnes můžeme uzavřít sami se sebou tuto úmluvu: budu dodržovat Čtyři dohody. - Potřebujeme využít veškerou sílu v nás, abychom měli při dodržování těchto dohod úspěch. Připravme se na to, že mnohokrát neuspějeme a dohody porušíme, ale vždy vstaneme a zkusíme to znovu. Selžete-li, nesuďte se, nedávejte svému Soudci zadostiučinění, aby z vás udělal Oběť. Začněte klidně znovu. Řekněte si třeba „Fajn, dnes jsem porušil svou dohodu, že nebudu hřešit slovem. Tak začnu znovu, i kdyby se mi podařilo dodržet čtyři dohody jen dnes". - Porušíte-li nějakou z dohod, začněte znovu druhý den a pak opět další den. Zpočátku to bude těžké, ale den ode dne to bude stále snazší, až jednou objevíte, že žijete v souladu se Čtyřmi dohodami a budete překvapeni, jakým způsobem se váš život proměnil. Dnešek je počátek vašeho nového života. Ta volba je na vás. ------------ Myšlenky vybral alef.techno@centrum.cz Více textů najdete na http://www.hypno.cz/texty.html