Dva reporty z policejni akce na Albertově 12.9.2009

1) ELZEE - ZADRŽENÍ Z MÉHO ÚHLU POHLEDU:

Krátce se zmíním o dění před bývalými, několik let chátrajícími lázněmi v Apolinářské, dále budu pokračovat tím, jak došlo k zadržení mě a mých kamarádů.

Poklidné shromáždění se poklidně přesunulo z Palackého náměstí před zmíněný dům. Takto poklidně setrvával i přes množení a nenápadné stahování se těžkooděnců, až došlo k úplnému vytlačení na hlavni silnici, kdy se někteří z řad občanů přesunuli na chodníky opodál a ostatní zahájili recesivní pochod po přechodu tak, aby nedocházelo k blokování dopravy, kterou později zablokovala sama policie.

Krátce poté jdeme oddychnout do nedaleké kavárny, odkud nás vyžene hluk dělobuchů. Utíkáme pryč, cestou potkáváme zasažené slzným plynem, zraněné. Spontánně se scházíme asi se stovkou zbylých a jdeme podpořit alespoň z dálky lidi, co zůstali v domě. Dostáváme se do Apolinářské shora, kde se zastavíme asi 20 metrů od barikády těžkooděnců. Čas těsně před 22 hodinou nám dovoluje pokřiky podpořit ty na druhé straně barikády a zjistit tak, zda jsou v pořádku.

V tuto chvíli nikoho nenapadá, že jsme v pasti a že nebude úniku. Jediná výzva padla z našich stran: „Utíkejte nahoru!“ Nevím, co se děje, ale tuším nějakou nekalost ze stran “strážců zákona“. Vidím černé postavy řítící se proti nám. Střemhlav běžím skrz křoví, vidím, že jsme v pasti. V tuto chvíli zazní další výzva. Tentokrát konečně z řad obrněných útočníků: „Lehni si na zem a dej ruce za hlavu!“ Tuto výzvu jsme všichni uposlechli. Opatrně se rozhlédnu kolem sebe. Podle postav stojících nad námi si připadám jako v sedmém díle Star Wars. Že bych se připletla do komparzu? Odmítají odpovědět na jakýkoliv dotaz, zakazují se smát. Vlhká zem pod kostelem Svatého Apolináře je “luxus“, možná proto jsme přesunuti na studenou dlažbu. Nechybí ostré světlo kamer a šum blesku. Volám: „Nastydne mi močák!“ Díky tomu jsem ze spousty položených jedna z prvních, kdo se podrobí osahávání a urážejícím otázkám. „Dejte nám své drogy a zbraně.“ Vysvětluji, že drogy neberu a že jsem celkem slušná holka. Nasedám do antonu a po čekačce na všech 18 jedeme na služebnu v Bartolomějské.

Po cestě informuji sms zprávami blízké o tom, kam jedeme. Čeká nás další čekání, mají plno. Vyžádáme si své právo na toaletu. Díky tomu mapuji terén dole v kobce, usmívám se na zadržené a vracíme se nahoru. Kolem půlnoci jdeme dolů, chvíli stojíme čelem ke zdi rukama vzhůru. Poté mi berou věci, přes odpor mě natáčejí. Odznáček s nápisem byl označen jako “Squat Milada“ – vyžaduji opravu a poté svůj seznam věcí podepisuji. Seznámení o svých právech odmítám podepsat a krátce na to se přesvědčuji o své intuici: Od 22 do 04 hodin může být poskytnuta přikrývka a prostěradlo na lůžko. Deky se dožadujeme, avšak nedostáváme. Prostěradlo se na papíře tvářilo jako komfort, ale povléknout bychom ho mohli leda tak na dlaždice. Dožaduji se spolu s kolegy a kolegyněmi svých práv. Možná i díky tomu je nám poskytnuta ve 4:00 hodiny strava. 2 krajíce suchého chleba. Voda a toaleta je na požádání.

Postupně nás vozí na výslech a vrací zpět. Najednou ale připoutají 8 dvojic. Co s námi bude? Kam jedeme? Nikdo nic neví, ani policie. Čeká nás 3 hodinová cesta antonem s polo-spící čtyřčlennou hlídkou. Jsou po 24 hodinové službě, což mají za vinu nám. Dávají nám to najevo urážkami, tykáním a sprostými slovy. Vykládali nás postupně, po 1-2 lidech. Nikdy nevěděli, kde stavíme, proto jsme cestu museli sledovat sami: Letňany, Počernice, Černý most, Prosek, Vysočany, Libeň – tam vysedám zhruba v 8 ráno s kamarádkou. Zde nás místo očekávaného výslechu zavírají každou do své cely 1x2metry. Žádáme vodu, deku, informace a hovor blízkým. Nedostaneme nic, jsme tam samy. Voláme, přijdou, na opakované požádání alespoň zavřou okno, ale nechtějí, prý to tam pak bude smrdět jako kanál. Další volání je bez odpovědi. Čekáme, modlíme se.

Psychicky nás zachránila změna stráže zhruba o hodinu později. Ti byli první, kdo s námi jednal slušně. Dostaly jsme 3 rohlíky s máslem, solí a také rajče. Dokonce máme čím zapíjet. Také dostávám na požádání svůj telefon, mohu uskutečnit pár hovorů.

Překvapuje nás výborná akustika prostoru oproti antonu a předešlé cele, proto znovu zpíváme z plna hrdla. Deku přinášejí po 3 hodinách intenzivního hledání. Podle vůně ji pravděpodobně našli venku na lavičce. Konečně můžeme jít spát, konečně teplo. Ve 13 hodin jsme probuzeny a jdeme k výslechu. A pak konečně po 16 hodinách od zadržení – SVOBODA!

Doteď mi nebyl vysvětlen důvod zadržení, ale jak už mi kamarádi při 3 hodinové cestě z Bartolomějské do Libně říkali: „Nehledej v tom logiku.“ Ano, nejspíš v tom žádná není, ale proč nás nutí nepřemýšlet, tak jak to učí všechny své zaměstnance? Už mi to dochází, chtějí z nás mít přizpůsobivé občany, nehledající smysl ani svobodu.

2) OLYFKA - 12.9.2009

20:30 – vyhnání lidí od obsazeného domu. Dost lidí spadlo na zem a byli zranění. Násilí se týkalo i lidí, kteří klidně seděli na schodech na zemi a na chodníku (ne jenom těch, co „přecházelo po přechodu“, z důvodu protestu) a dokonce i novinářů. Prostě všech, kteří byli v ulici přítomní.

21:30 – Pohybovali jsme se někde nad kostelem, pár bloků od místa obsazeného squatu. Žádnou akci typu znovuobsazení squattu jsme nechystali (pokud vím), někteří lidé tam mohli být pouhou náhodou. Já jsem hledala ztracené kamarády a snažila se zjistit, co se stalo.

Policie zatarasila ulici z obou stran a postavila nás ke zdi. Byla zima a my jsme přes dvě hodiny stáli čelem ke zdi s rukama nahoře, se zákazem se bavit, bez možnosti si dojít na záchod. U zdi by jste našli i sedmnáctileté dívenky. Odpověď na to, co se s námi bude dít, jsme nedostali.

13.9.

0:00 – Nejdřív antonem odjížděli muži, ženy nechali stát u zdi nejdéle. Posledních 10 dívek a asi tři kluky naložili do antonu a zavezli do stanice v Bartolomějské.

0:30 – Zhruba do 3 jsme čekali v místnosti plné lidí čelem ke zdi, s rukama nahoře. V 3 se lidé začali sunout na zem kvůli únavě, policisté v rukavicích je zvedali. Nakonec jsme si právo na sezení (na studené zemi) vymohli. Nad námi seděli na kancelářských židlích policisté.

5:00 – byli jsme odvedeni do cely. Nedali nám přikrývku, na kterou jsme měli právo (podle papíru, co jsme podepsali, časem naskenuji) a bylo nám zima. V celách 3*3 metry byl odporný zápach. A sedělo v nich od 3 do 12 lidí. Když jsem žádala přikrývku, bylo mi řečeno „Stěžute si.“ Nebylo komu. Všichni zadržení cizinci byli umístěni spolu v jedné cele a neměli k dispozici překladatele. Policisté na ně mluvili česky. Překlad jejich práv, jaká mají v cele, dostali až po nastoupení do cely, tedy mnohem později než ostatní. Pár lidem umožnili právo na telefonát (pěti od mého odvedení do cely), ale kamarádce telefonát odepřeli, že prý teď mají moc práce. Chtěla mluvit s právníkem. Odmítli nás informovat, jak dlouho ještě v cele budeme pobývat. K jídlu jsme dostali dva suché chleby, přestože podle podepsaného papíru jsme měli právo na mnohem víc.

10:30 – jsem byla převezena na místní oddělení policie Smíchov. Vrchní inspektor Roman Pezda mi tykal a nazval mě smažkou, přestože jsem se chovala zdvořile. Když jsem řekla, že chci sepsat protokol s někým, kdo se ke mně bude chovat slušně, odmítl to, a řekl, že přece nemusím vypovídat. Když jsem se pokoušela vypovídat, mé věty překrucoval. Do protokolu jsem nakonec nadiktovala, že jsem příliš vyčerpaná kvůli zacházení ze zadržení, abych vypovídala, a že později vydám písemné prohlášení.

11:15 – Byla jsem propuštěna. Po více než 14 hodinách.